Vánoce, státnice, deprese

Vánoce už pro mě dávno nejsou svátky klidu a míru, protože už od prváku na vysoké je vnímám jako čas, kdy se musím učit od rána do večera, abych zvládla tu zkoušku, co mi škola naservírovala hned 2. ledna. Letos jsou tyhle Vánoce ještě o něco speciálnější v tom, že hned po svátcích mám teoretickou a praktickou státnicovou zkoušku z jednoho oboru (další obor mě čeká až na konci ledna).
Sedím teď tedy mezi stovkami papírů s vytištěnými poznámkami (a docela se nenávidím za tuhle ekologickou stopu, ale z monitoru počítače se prostě učit nedokážu), piju čaj a cpu se vosími úlky, které vypadají spíš jako vosí hroudy.
Každý den až do 31. prosince teď bude úplně stejný, až ztratím pojem o čase: budu vzhůru do dvou nebo do tří a nebude se mi chtít vstávat, protože vím, že mě čekají dějiny napoleonských válek, veledůležité informace o rotačce a tiskařských lisech a neo-neo syntéza. Můj život nabývá abstraktních kontur a říkám si, do čeho jsem se to vlastně pustila?
Nad vodou mě drží myšlenka, že koncem ledna to martyrium bude za mnou a pojedu se podívat někam do zahraničí. Třeba někam na sever do chladných zimních krajin, když v Česku máme těch krásných vánočních 15 stupňů. Snad to do té doby přežiju.