Každý svého štěstí strůjcem
V dnešní době máme tolik možností, že to ve mně vyvolává úzkost. A nejspíš nejenom ve mně. Tatam je doba, kdy musel být člověk vděčný za to, že má nějaké zaměstnání: "Máňo, nestěžuj si a buď ráda, že pracuješ za 15 tisíc čistého, protože já mám jenom 10 a k tomu hypotéku a tři děti na krku," zaznívalo často na vesnici. V některých z nás je i v dnešní svobodné a podnikatelským nápadům otevřené době zakořeněno nízké sebevědomí, které nás i přes milion různých možností nutí sáhnout po té nejbezpečnější, nejstabilnější a nejjednodušší. Protože se bojíme... ale čeho? Neúspěchu? Ten může přijít vždycky. Ale aspoň si můžete říct, že jste to zkusili, zkusit to znova a když to ani tak nepůjde, pak třeba sáhnout po té bezpečné a nenáročné volbě. Ale přesto se najde spousta lidí, kteří se podhodnocují - a také kvůli tomu máme poměrně nízké platy, ale vysoké nájmy.
Články o úspěšných podnikatelích, kteří dosáhli kariérního vrcholu ještě před třicítkou, najdeme snad v každém časopise. Vždycky se v nich opakují ta samá klišé: pracuju ve dne v noci, skoro nespím, ale každý den si najdu čas na sport, zdravou stravu a pozitivní myšlení. Když nepolevíte, přinese to úspěch. Jasně, chce to myšlenku, nápad, pozitivní myšlení a zdravé ambice, a všechno to přijde. Vsadím se, že spoustě obyčejných lidí tihle veleúspěšní alfasamci lezou krkem (ano, mně taky). Ale zamysleli jste se někdy nad tím, proč vám lezou krkem? Možná je to tím, že se pustili do něčeho, do čeho byste se chtěli pustit taky, ale máte strach, sžírají vás pochyby a nevěříte si. Je pak jednoduché odsoudit někoho, kdo je úspěšný, protože máte pocit, že vám ukradl váš sen. Ve skutečnosti z vás ale mluví nízké sebevědomí (a ze mě taky).
Abych neklouzala jen po povrchu problematiky, dovolím si uvést osobní příklad. Poslední měsíc jako čerstvý absolvent v Praze hledám práci. Není to jednoduché, trvá to dlouho a z určitých důvodů nechci pracovat v oboru - alespoň prozatím. Dá se tedy říct, že i když mám vystudovanou vysokou školu, v současné době ji nepotřebuji. Snažím se najít nějakou slušně placenou nabídku, abych si mohla pár měsíců přivydělat a pak odjet do zahraničí studovat, chci mít zkrátka našetřeno alespoň trochu do začátků v zemi, kde je to dražší než v Česku. Ale během období, kdy hledám práci, mi sebevědomí i platová očekávání spadla na nejnižší možnou hranici. Ne, za 15 čistého v Praze pracovat nebudu, ale musela jsem hodně snížit svoje nároky. Teď to pár měsíců mimo obor vydržím, ale říkám si: kdybych měla dostatek kuráže, prostě si udělám živnosťák a pustím se do něčeho sama. Bude to těžší než být zaměstnanec, protože na mě přistane zodpovědnost, ale zároveň budu sama sobě šéfem. Je to něco, co mě láká čím dál tím víc.
Články o úspěšných podnikatelích, kteří dosáhli kariérního vrcholu ještě před třicítkou, najdeme snad v každém časopise. Vždycky se v nich opakují ta samá klišé: pracuju ve dne v noci, skoro nespím, ale každý den si najdu čas na sport, zdravou stravu a pozitivní myšlení. Když nepolevíte, přinese to úspěch. Jasně, chce to myšlenku, nápad, pozitivní myšlení a zdravé ambice, a všechno to přijde. Vsadím se, že spoustě obyčejných lidí tihle veleúspěšní alfasamci lezou krkem (ano, mně taky). Ale zamysleli jste se někdy nad tím, proč vám lezou krkem? Možná je to tím, že se pustili do něčeho, do čeho byste se chtěli pustit taky, ale máte strach, sžírají vás pochyby a nevěříte si. Je pak jednoduché odsoudit někoho, kdo je úspěšný, protože máte pocit, že vám ukradl váš sen. Ve skutečnosti z vás ale mluví nízké sebevědomí (a ze mě taky).
Abych neklouzala jen po povrchu problematiky, dovolím si uvést osobní příklad. Poslední měsíc jako čerstvý absolvent v Praze hledám práci. Není to jednoduché, trvá to dlouho a z určitých důvodů nechci pracovat v oboru - alespoň prozatím. Dá se tedy říct, že i když mám vystudovanou vysokou školu, v současné době ji nepotřebuji. Snažím se najít nějakou slušně placenou nabídku, abych si mohla pár měsíců přivydělat a pak odjet do zahraničí studovat, chci mít zkrátka našetřeno alespoň trochu do začátků v zemi, kde je to dražší než v Česku. Ale během období, kdy hledám práci, mi sebevědomí i platová očekávání spadla na nejnižší možnou hranici. Ne, za 15 čistého v Praze pracovat nebudu, ale musela jsem hodně snížit svoje nároky. Teď to pár měsíců mimo obor vydržím, ale říkám si: kdybych měla dostatek kuráže, prostě si udělám živnosťák a pustím se do něčeho sama. Bude to těžší než být zaměstnanec, protože na mě přistane zodpovědnost, ale zároveň budu sama sobě šéfem. Je to něco, co mě láká čím dál tím víc.
Komentáře
Okomentovat