Moje trable se zavazadly aneb jestli si někdy do kufru nacpu víc věcí, než potřebuju, radši mě zabte

V tomto příspěvku bych vám chtěla vylíčit můj příběh, v němž jsou hlavními motivy můj kufr, vztek na svět a asi to nejsilnější přesvědčení do budoucna, které člověk může mít. Už nikdy, nikdy, nikdy, nikdy (a tisíckrát nikdy) nenarvu do kufru tolik věcí, abych ho nemohla uzvednout. Říkáte si, to je snad jasný, ne? No, mně to bylo taky jasný, ale bohužel jsem si myslela, že deset zimních svetrů, z nichž nosím jenom jeden, do tý Anglie fakt potřebuju. Se dvěma kufry a dvěma pomocníky se taková cesta ještě dá zvládnout, ale nazpátek jsem musela táhnout kufr sama, a byl to fakt porod. Tak tady je naprosto nepřikrášlená syrová historka z mého návratu z Erasmu, z městečka Loughborough do Londýna.

Jak ten čtyřicetikilovej kufr dotáhnu až do Londýna? Sice jsem asi před rokem najela na zdravý životní styl, na pažích mám lehce vytvarované bicepsy (zdůrazňuji, lehce, rozhodně nevypadám jako nějaký kulturista), ale svůj kufr sotva uzvednu a to jsem pořád ještě nevyšla ze dveří koleje.

„Neboj, my ti s tím pomůžeme na nádraží!“ nabídne se nadšeně moje spolubydlící Brooke a Gaia nadšeně přikyvuje. Holky, já jsem vám tak vděčná! 

Loughborougské nádraží je vzdálené asi půl hodiny pěší chůzí a nikdy v životě bych tam ten kufr nedotáhla sama. Holky mi před chvílí pomohly věci z mých původních dvou kufrů, se kterými jsem přijela, narvat do jednoho. Ten druhý totiž velmi příhodně vypověděl službu včera večer, když jsem ho balila. Zip mu praskl takovým způsobem, že se kufr nenávratně zničil. Narvat 40 kilo váhy do jednoho zavazadla není úplně jednoduché a při snaze zavřít přeplněný kufr si na něj obě moje spolubydlící musely sednout a společnými silami jsme ho pak zdárně zavřely. Jo, zip měl namále a já se bála, že si zničím druhý kufr a budu tady muset všechny věci nechat, ale naštěstí se tak nestalo. Vlastně stalo, ale až v Londýně, o tom vám povím později. 

Asi nemusím zdůrazňovat, že polovinu váhy mého kufru tvořily výborné sušenky Digestive Dark Chocolate (přísahám, že tohle není product placement), kvůli nimž šla moje snaha o zdravé stravování do háje zeleného. Jestli si něco musíte přivézt po půlročním pobytu v Anglii, tak jsou to tyhle sušenky. Na těch sušenkách jsme na Erasmu ujížděli úplně všichni. Jak řekl můj kamarád: „Jím je k snídani, obědu i večeři.“ To jsem ještě nebydlela v Praze a netušila, že se za dvojnásobnou cenu dají sehnat v Icelandu. Ale co myslíte, stejně si je jednou za čas koupím, a přihodím si k tomu i Extra Mature Cheddar zralosti 5, nejlepší sýr pod sluncem, Francouzi ať se jdou zahrabat. Každopádně ať už bylo v kufru cokoliv, byl těžký jako slon a při pokusu ho uzvednout se mi vždycky orosilo čelo.

Kufr jsme s Gaiou a Brooke zdárně dovlekly na nádraží stylem, že jsme se v jeho táhnutí střídaly každé tři minuty. Uvědomila jsem si, že jsem naprostý blázen a není možné, abych se s tím kufrem v Londýně sama dostala do hostelu. Ten měl být ale jen pět minut od zastávky, takže jsem doufala, že to nějak zvládnu. A třeba mi pomůže nějaký britský gentleman, kterého jsem během toho půl roku ještě nepotkala a Anglie tak měla ještě pár dnů na to, aby na mě v tomto směru ještě udělala dojem. Nakonec to ale všechno dopadlo úplně jinak.

Krásný viktoriánský hotel s bohatě zdobenými interiéry byl vzdálený patnáct minut prudkého stoupání do kopce poté, co mi řidič autobusu zastavil a nechal mi na výstup asi tak půl vteřiny. Kufr jsem za hlasitého fandění výrostků s birminghamským přízvukem vykodrcala na chodník, ale že by mi někdo pomohl, to teda ne. Po žádném gentlemanovi ani stopa. V tu chvíli už jsem toho měla tak akorát dost, ale ještě jsem musela kufr dotáhnout nahoru do hostelu. Zatnula jsem všechny zuby a šla. Uvnitř viktoriánského panství jako vystřiženého z Jane Austen jsem si připadala jako filmová hvězda na hradě, zábradlí lemovaly zlatě zdobené lístky a kvítky, schody byly potažené červeným kobercem a na každém rohu bylo rytířské brnění. 

Pár nedostatků by se ale našlo: absence výtahu, takže jsem měla dvě možnosti, buď se táhnout do pátého patra, kde jsem měla pokoj, anebo nechat kufr v nestřežené místnosti se zavazadly a riskovat, že ho někdo ukradne. V momentu, kdy jsem vztekle dotáhla kufr do místnosti se zavazadly v přízemí, jsem upřímně doufala, že se nějaký zloděj objeví a zbaví mě toho nenáviděného kufru navždycky. Pak jsem si ale vzpomněla na ty sušenky.

Poučení z toho plyne takové: už nikdy, nikdy, nikdy si do kufru nebudu cpát věci, který nepotřebuju. Tolik hadrů, kolik jsem já do Anglie dotáhla a ani jednou si je neoblékla! Já vím, že to říká každý a většina lidí to nedodrží, ale já už jsem poučená. Za pár týdnů se stěhuju do Švédska a to bude první velká kufrová zkouška po Erasmu, tak si ověřím, jak mi to celé půjde.